mile2014_stepan02

1000 miles 2014

1000 miles 2014 pohledem vítěze

Záměrné ničení tělesný schránky mi přijde jako nechutná masochystycká úchylka. Jak někoho může uspokojovat dření holý prdele o šutry, řezání do tepen, mrzačení různejch částí těla ozdobama mi je neznámé.

Nicméně mám za sebou pár ultramaratonů a když se nad nimi zpětně zamyslím, dojde mi kapičku šokující skutečnost. Tyhle „čelenže“ jsou o tom, že většinu času trpíš, vlastně takhle nějak bych si mohl představovat peklo, kdybych na nejakou takovouhle hovadinu věřil z teologickýho hlediska. Pomalá, tupá, nekonečná, nejen nervy drásající bolest. Promrzlý klouby, bolavá palice, teploty, nachlazení, zaftovatělá držka, zedřená prdel téměř na maso, koule votlačený jak ze svěráku, smrad z vlastních tělesnejch tekutin, problémy s jakýmkoli vyměšováním – či konzumací a různé psychické nepříjemné rozpoložení. Jasně občas tě ze sterotypu táhlých bolestí probere bolest ostrá. To když se po třítisícátý mrdneš do kotníku o zadní stavbu kola, když ti při sjezdu střelí kamínek do rtu, když usneš při jízdě a řízneš sebou na asfalt (v lepším případě), když flákneš kolenem do patníku při sjezdu, a mnoho podobných situací.

Tak proč to ksakru podstupuju? Jsem masochysta? Mám přebytek agrese? Myslím že tu jde o něco trochu jinýho. Je to kuli pár okamžikům kdy se člověku naskytnou otevřené dveře do jiné reality a já prožiju kýčovitě všední události z jiného zorného pole. Zahřeje mě první ranní slunce, příjemně schladí nohy potůček za parnýho odpoledne, rozchechtá mě vířící listí odletující od předního kola, neskutečně nabije pár minut spánku ve spacáku – nebo jen tak na cestě, vyburcuje technickej sjezd, uklidní pohled na divokou přírodu – kam se jindy nedostanu, potěší setkání se závodníkem – nebo jenom nějakým domorodcem, rozvine přemýšlení samota, dodá energii jídlo… Tohle vše bych si nevychutnal bez tý bolesti před tím.

Takže co s tim? Jsem já + dalších pár závodníků z lékařskýho hlediska masochysti? Myslim že je mi to uprdele protože psychedelickej nářez tohodle charakteru je něco fenomenálního. Štěpán Stránský

There are no comments published yet.

Napište koment