Loudání českou krajinou 2010

Příště se mi pokoříš 13-ko, aneb kolařský závod Loudání 2010

Je neděle podvečer, právě jsem se probudil v pohodlné postýlce svého domova. Začínám si v hlavě probírat předešlé tři dny; byl to snad sen? Ne nebyl! Bolí mě celé tělo, brní chodidla, scvrklý žaludek na velikost hrášku začíná značně protestovat, oděrky a naraženiny snad ani nebudu vyjmenovávat…

Co se vlastně stalo? Zúčastnil jsem se závodu Loudání 2010. Středa podvečer proběhlo ve Slaném u zimního stadionu víceméně krkolomné nakládání kol do vleku za autobus. Svého miláčka jsem si nenápadně protlačil do zavazadlového prostoru pod autobus, kde nehrozilo poškození vidlice, či tlumiče. S menším zpožděním vyrážíme neznámo kam… Jediné co prozatím víme o této akci je ne moc povzbudivá skutečnost, že pojedeme přes 535 Km víceméně po turistických a cyklistických trasách s převýšením téměř 13 Km. Vzhledem k tomu že se jedná o orientační závod, bez jakékoli podpory, či zajištění ze strany organizátorů, každý loudal si veze k překonání této trati potřebné věci sám.

Když si to naše Karoska drandí po Hradecké dálnici v autobuse sedím vedle člověka, jenž má zvučný hlas a jeho vyjadřování o předešlých závodech Loudání ve mně vzbuzuje pocity, že se jedná o ostříleného kolaře, borce v těhto závodech. Mýlím se, je to pouze další duch v tomto světě, kterých potkávám deno denně spousty. Zvučný hlas a vyjadřovací schopnosti o minulých závodech mu byli dány s pomocí kořalky a pivek které do sebe během cesty láme. Dotyčná osoba + jeho team po startu z Kostelce v Orlických horách, na rozdíl od všech ostatních kolařů, dle mých informací zaplouvá do penzionu. Rozhodně se nechci dotyčné osoby dotknout, ale toto podle mého názoru na tento druh závodu rozhodně nepatří. Samozřejmě je to každého volba, jestli bude spát v penzionu, nebo ve spacáku, nebo nebude spát vůbec, jestli bude doplňovat energii iontovýma nápojema, či pivkama, jestli si umí opravit kolo, nebo s každou maličkostí poletí do cykloservisu, jestli bude brát Loudání jako závod, nebo jen jako rekeraci… Nicméně ať se věci mají jakkoli tak by tito lidé alespoň neměli mít plnou pusu řečí. Těch kterých se zmíněné věty dotkly se ještě jednou omlouvám, prostě jen píši jak to cítím.

9. – 10. 6. 2010

No trošku jsem odbočil od děje, v Kostelci jsme zhruba kolem 23hod. odstartovali. Hned po pár metrech na nás čekala moje specialitka (bohužel první a poslední tohoto závodu, když nepočítám výstup z Ameriky na Hvězdu) pozvolné schody. Jak už to bývá, nějak se to nelíbilo mému pořadovému číslu 13, které bylo pyšně připevněno elektrikářskými páskami k řídítkům. 13ka se rozhodla mi od této chvíle ze závodu dělat peklo. Mapník po domácku vyrobený se mi hned na schodech rozsypal a initietář se všemi mapami mi vypadl. Od této chvíle musím mapník přidržovat palcem obou rukou, čož je poměrně velký handicap při jízdě přes kořeny a při sjezdech. I tak se mi daří u prvního checkpointu ve Vrbicích dotáhnout na vedoucí skupinku. Následuje pohodové tempo, kdy je příjemné jet ve více lidech – více čelovek více vidí. Za Liticemi nad Orlicí Honza Kopka jde spát a já pokračuji vpředu s Jardou. Při sjezdu u Žampachu si na mě opět vzpomněla moje 13ka a připomněla mi: Ty idiote proč jsi si nevzal tu halogenovou čelovku, proč máš jen tu diodovku, to by ses také mohl pěkně rosekat… Hups a už to bylo, všichni to dobře známe letíííte přez řídítka dopadáááte, trvá to dlouho, nic vás v prvních 10 vteřinách nebolí. Mezitím se velice solidárně vrací Jarda, nabízí mi pomoc, já mu děkuji a posílám ho dál, ať se se mnou nezdržuje. Odražené koleno píchá, především při chůzi a tlačení kola do kopce, natažené vazy v rameni mi neumožňují pevně držet řídítka při sjezdech, ale především i při výjezdech, když šlapete do pedálů, pohmožděný hrudník bolí při nádechu – mám menší obavu z pneumotoraxu. Krom dosti nestabilní fyzické kondice začíná pokulhávat i psychika, která je v tomto závodě nanejvýš důležitá. Propadám se zpředu asi na 7 pozici, projíždím kolem 4 checkpointu Písečné čisticky, dále středně těžký výjezd v trochu rozbahněném terénu před Letohrad. Na vrcholku dojíždím 3 kolaře Milana, Honzu a ještě někoho. Zjišťuji, k libosti mojí 13, že se musím ten krpál necelé 3 Km vrátit k Písečné čističce, neboť jsem zapoměl zaznamenat checkpoint č. 4. Schazuji batoh do křoví a vracím se, cestou radši přestávám počítat kolik kolařů míjím… Když se opět dostanu, se zaznamenaným checkpointem 4, před letohrad k mému batohu v křoví, psychika nemůže. Jdu si ošetřit zranění, přitom se na mě chechtá 13 z řídítek mého kola a říká, to ještě není vše. A také není, do spacáku se dostanu ve 3:00 ráno, není možné v něm vydržet, je hrozné vedro a dusno, odkrývám se, ale přívaly komárů jsou děsivé. Takto vztekle odháním komáry, přikrývám se, potím se, vztekám se… Ne takhle to už nejde, po cca hodině ve 4:00 vzdávám svůj boj s komáry a vedrem, balím věcí a vyrážím nevyspalý a značně podrážděný dál.

Krásný mlžný východ slunce čtvrtečního jara zaznamenávám pouze do své paměti, foťák jsem totiž značně poničil při nočním pádu, o to více mě to mrzí, jelikož je mého kolegy z práce a jeho přítelkyně cvičící thaibo ho za to asi zmasíruje. Jak tak projíždím Orlickými horami říkám si, že se sem ještě letos na kole vrátím, je to tu malebné, nikde ani noha (bodejť by jo v šest hodin ráno). Pomalu překonávám únavu do krpálu někde u Rokytnice v Orlických horách. Předjíždím skupinku asi sedmi kolařů, včetně jednoho z organizátorů V. uznale na mě koukají, co jsem to za blázna, že do toho krpálu šlapu a netlačím. No kdyby věděli, jak rád bych tlačil jako oni, ale píchavá bolest v koleni mi dovoluje pouze jet na kole, nikoli tlačit. V polovině kopce jsem se rozhodl porušit svoji životní pózu a beru si brufen, zabírá asi za půl hodiny. Kolem Velké Deštné, trasa pokračuje po Jiráskově cestě, začínám mít halucinace nejspíše z vyčerpání a akutního nedostatku vody, oplachuji si alespoň obličej a končetiny v žabinatých jezírkách. Hlucinace nejsou nepříjemné, jen mírně rozptylují. V kořenech a stromech vidím různé obličeje, lesní skřoty a všelijaké individua co mě pozorují – nejsou nepřátelští spíše apatičtí, nekteří zvědaví. 13ka se mi zase směje, kolem Vrchmezí dost bloudím a vstekám se na svoji blbost; zbytečná ztráta tak hodiny jízdy. Konečně jsem si koupil vodu (dvě Cappy, mošt a pětilitrový džbán s vodou) a lehký oběd (dva knedlíky, vepřové maso bez omáčky a zelí). Cestou na Jiráskovu chatu opět bloudím, v Jizbicích omylem zatáčím vlevo a sjíždím dolů do Lípy, nezbývá mi nic jiného než doprava po modré nahoru, kde u Jiráskovy chaty u checkpointu a povinne SMS potkávám Honzu Kopku. Sjezd do Náchoda si vychutnávám, po brufenu tolik zranění nebolí. Taktéž se snažím využít výhod celopéra a při sjezdech a při kořenových výjezdech. V Náchodě se musím zdržet, nejdříve v cykloobchodě, poté v papírnictví a nakonec na zahradní restauraci doplňuji tekutiny a přidělávám nový improvizovaný mapník. Mám málo elektrikářských pásek, sundavám 13ku z řídítek a pásky z ní používám na mapník. V Hronově na mě všechno padá, psychicky nemůžu dál, odpočívám, je kolem 17hod. Rozhodl jsem se: dál nepojedu, přespím u studánky vlevo za Hronovem, ráno zabalím a končím závod! Na cestě 50 metrů ode mě vidím projíždět 3 nebo 4 kolaře loudaly. Okolo 20 hod. ošplouchlý v potůčku, napojený, najedený a vyčerpaný uléhám do spacáku. Ta mrcha 13ka sundaná z kola se na mě šklebí z pootevřeného batohu a ví proč…

11. 6. 2010

Je něco málo po půlnoci a oka jsem ani nezamhouřil! Stejný problém jako včera, hrozné vedro, nedá se vydržet ve spacáku a když se odkryji komáří komando má hody na mé sladké krvi. Takhle to dál nejde, ještě jsem při tomto závodě nespal. Balím narychlo humpolácky všechny věci, s nadějí že na kopci mimo potok bude méně komárů. Jedu asi kilometr do kopce a vlevo vidím krytý posed. Bahnem se proderu k němu, kolo nechávám dole ve křoví a stoupám vzhůru. Posed vypadá docela útulně, zavírám se vevnitř, napříč uléhám do spacáku. Pravda je že nohy si nemůžu úplně natáhnout, ale to mě netíží, nejdůležitější je že tu není po komárech ani vidu ani slechu. „Tak sem tě 13ko konečně doběh“, říkám si a klidně usínám kolem 00:30. Za necelé 3 hodiny mě probouzí pavouček lezoucí po mém těle, najednou jich cítím víc a víc. Zapínám čelovku a z hrůzou zjišťuji že to nejsou pavoučci ale blechy! V duchu proklínám hajného a jeho jezevčíka, který si určitě hověl na zateplené podlaze v posedu, na které jsem ještě před chvílí spal. Jako v grotesce plácám kolem sebe, balím věci a před čtvrtou ráno vyrážím dál.

Po dvou kilometrech zapínám mobil a čtu SMS od mojí přítelkyně. Píše tam něco ve smyslu: „ale to vůbec nevadí že končíš závod, pro mě jsi stejně ty ten nejlepší“… Tak tato SMS me opravdu výsostně vytočila. V tuto chvíli jsem si řekl že Loudání 2010 dojedu ať se děje co se děje. Jako bych tu starou známou neznal, 13 si vzpomněla, že bude škodit dál. Při sjezdu do Machova jsem prorazil plášť. Kolo i ráfky mám od bahna, jak měním duši, mám obavy, aby pod pláštěm nezůstalo moc bordelu a já nepíchl znovu, jsem totiž zvyklý tlakovat o něco více, tak 3 až 3,7 atmosféry.

S pláštěma celkově nejsem spokojen, je to pochopitelně o kompromisu, jedu na Continentalech model Race king tloušťka 2,0 / 26. Pláště jsou sice lehké, ale moc dobře nedrží na povrchu, je-li kluzší, v bahně už vůbec ne a jejich samočistící schopnosti bych spíše nazval samočisticími neschopnostmi. Podobně negativní zkušenosti mám s Schwalbe model Racing roll, na kterých jsem jezdil však na pevném rámu. Navíc nižší vzorek má za následek časté protržení plášťů o ostré kameny. Jen za tento závod jsem napočítal 3 praskliny naskrz a jedna centimetrová na boku pláště, kde plášť není zesílen (tento defekt jsem řešil provizorně vlepením záplaty zevnitř). Normálně jezdím na Ritchey legendárním modelu Z-max tloušťka 2,35 / 26, jejichž schopnosti při sjezdech jsou mnohem lepší, především v bahně a při vertikálním přejíždění nerovností se mnohem lépe zakousnou do překážky, která není příčně vůči otáčení kola. Nicméně velký valivý odpor Z-maxů mě donutil na Loudání obout rychlejší typ plášťů.

Z Božanova vedla trasa do Polska přes Radkow, Nowa Ruda, Jugów, kde jsem si trochu odpočinul při jízdě po silnici. Nicméně místní motoristé moc ohledů na cyklisty neberou, kvalita asfaltek je tristní, pomalu bych se bál po nich jet na trekkingovém kole, natož na silničním. V Jugówě jsem bloudil, ostatně jako mnoho dalších loudalů, se kterými jsem měl možnost o etapě v Polsku mluvit. Trasa odbočila opět na turistickou cestu přes Jugówský průsmyk a Velkou Sovu. Zde jsem dojel Dana a Pepu, se kterými se mi jelo příjemně až do Janoviček. Obzvláště děkuji Pepovi za ten doušek vody, který mě postavil na nohy. Ale to se nelíbilo mojí 13ce, tak mi cestou nadělila nejprve jedno překvapení, kdy po sjezdu zjišťuji že mapník mám prázdný. Naštěstí ochotný Dan a Pepa jedoucí za mnou, mi mapy přivezli. Dělám si z nich srandu, jak si to představujou, vracet mi mapy číselně zpřeházené.

Druhé překvapení přišlo před Ruprechtickým špičákem, kdy jsem opět píchl. Dan mi ochotně daruje svojí duši, abych prý nemusel lepit. Narychlo se s nimi loučím, se slovy že se je pokusím dojet. Kolo mám hodně zabahněné, musím nejprve očistit ráfek a plášť aby po výměně duše nebyl bordel mezi pláštěm a duší. Po očištění měním a tlakuji duši za nepříjemného dusna, pod nálety otravných much a komárů, kteří mají hody na mém zpoceném, ulepeném těle. Nasadím kolo a chystám se vyjet, když slyším obávaný sykot ze zadního kola. Mezitím kolem mě projíždí Pavel, bratr Pepy. Nadávám na Dana, že mi omylem dal píchlou duši, sundavám plášť, lepím duši a je mi divné že by mi Dan dal již jetou duši, jednou lepenou značky Continental s galuskovým ventilkem… V tom mě to trklo, Danova nová duše se válí v trávě a já vyměnil píchlou duši za svoji druhou píchlou, kterou se mi povedlo ďobnout toto ráno. Na nervy a sežraný od komárů vyjíždím asi po 35 minutách po defektu. Ruprechtický špičák je záhul, ale já vím, do čeho jdu, tuto oblast znám. Sjezd z Ruprechtického špičáku je také náročný asi na třech místech slézám a kolo vedu, na rozcestníku opět bloudím a zdržuji se alespoň 20 minut. Cestou do Meziměstí zapomínám fotit checkpoint číslo 24, nádherný zchátralý kostel od Diesenhofera, znám ho velice dobře před měsícem jsme zde byli s partnerkou a kamarádem a já si ho fotil v kontrastu s komunistickými bytovkami osídlenými místními Rómy. Checkpoint 24 fotím až z meziměstí, snad za to nebude diskvalifikace. Zde posedím chvíli v hospůdce na zahrádce s Pepou a Pavlem, kteří zde mají pauzu.

Trasa dále pokračuje přes Broumov, Ameriku, nahoru na Hvězdu přes Broumovské skály, Ostaš, kolem Teplických skal na Malé Svatoňovice. V hlavě jsem si již za cesty z Meziměstí spřádal šílenou taktiku. Broumovsko a Teplicko velice dobře znám, mam dobré znalosti terénu a orientace v této oblasti. Rozhodl jsem se tuto část trasy jet naplno. Z této etapy byl nejnáročnější výšlap po schodech od Ameriky na Hvězdu, nejnáročnější sjezd byl z Ostaše do údolí Klučánky, ale na tento sjezd jsem se těšil, je to vyloženě technická pasáž asi 500metrů dlouhá, kde sjezd jedete pomalu se sedlem dole. Cestou předjíždím další loudaly. V údolí Klučánky, po projetí checkpointu 28, jsem zahučel do poměrně rozměrné kaluže naplněné močkou. Pěkně jsem se v ní vycachtal k potěšení mojí kamarádky 13ky. U rozcestníku Skály páchám močkovou očistu, dojíždí mě borec, jehož jméno si nepamatuji, má na kole navěšené brašny, na šlapkách klipsny, vždy když brzdí tak mu blatník rampluje o kolo, zní to jako staré bubnové brzdy. Je to docela dříč s takovýmhle nákladem. Říkám si: “kdyby měl jen baťůžek a SPDčka, měl by mnohem větší šanci na úspěch“. V Úpicích večeřím, borec jede dál, ještě mě tam stihnou předjet dva loudalové. Najedený a napojený vyrážím nemotorně dál. U Liščí hory dojíždím borce s brašnami a nahlas vyslovuji mápad: „pojedu nonstop, nechceš se přidat“? Borec s ironickým úšklebkem odmítá a jde spát u přehrady Les Království, kde již spí i další loudalové. Já po pauze na jídlo a ošetření kolene, ramene a hrudníku pokračuji dál s plánem jet nonstop. Vrací se mi halucinace, přeci jen jsem již v sedle 23 hodin po 3 hodinách spánku. Jede se mi těžce, trochu bloudím, duchanepřítomě koukám do mapy asi 10 minut, nemohu se soustředit. V Nové Pace jsem okolo 5 hodiny ráno, psychický stav je víceméně euforický, tělo pravděpodobně omezuje schopnosti nervové soustavy, všechno mě přestává bolet, jsem jakoby já a moje tělo odděleně. Tělo je teď pouze stroj jedoucí na kapalinu a rychlé cukry. S novým dnem, jakoby do mě vjela nová energie, vzpomínám na bráchu, který kdysi jel kolem Evropy na kole. Do Turnova přijíždím kolem deváté ráno a potkávám Milana Silného a Honzu Jirku. Zrovna odjíždějí, když nakupuji, jen s nimi prohodím pár slov. Zdržím se zde ještě asi půl hodiny, nasnídám se, pokračuji dál. Teď mám jen jeden cíl, dojet kluky. Jedu na plny pecky, vím, že když někoho dojedu a chytnu se ho, budu mít šanci slušně dokončit závodu. Jedu zcela strojově, koleno, rameno, ani hrudník nebolí, na to je tělo moc unavené. Projíždí kolem Hruboskalska, další známé oblasti kam jezdím s kamarádama lézt. Okolo hradu Kost bloudím, zajíždím si kousek, nadávám na moji blbost, vyšňořené rusky v lodičkách na turistické cestě nejsou schopné uhnout z pěšinky, tak je objíždím skrz kaluž a nahazuji je…

Konečně u Bechova dojíždím Milana a Honzu, o pár kilometrů dál Milan ďobne duši, s Honzou na něj čekáme v hospůdce. Stará dáma co nás obsluhuje dělá vše proto abychom v místním okálu byli co nejvíce nespokojeni a co nejdříve vypadli a neotravovali. Jenže my jsme opravdu vyprahlí a i přes nepřátelské chování hostinské odpočíváme asi 40 minut. Venku je opět nepříjemné dusno, cesta prozatím ubíhá relativně rychle, ale už ji moc nevnímám. Jsem rád že jedu s Honzou a Milanem, mám od nich psychickou podporu, z Honzou povídáme o všem možném. Milan Silný moc nemluví, ví že máme před sebou ještě okolo 100Km, tak šetří energii. V Benátkách nad Jizerou jsme kolem sedmnácté hodiny. Profil tratě je již mnohem méně kopcovatý a většinu trasy jedeme po silnici, nebo prašné cestě. Okolo 21. Hodiny jsme v Mělníku a já mám hodně velkou krizi, stmívá se a tělo odmítá poslušnost. Již jsem v sedle 41hodin a pomalu přestávám vnímat, na trasu se nemohu pořádně soustředit, jedu pouze podle kluků. Mojí vinou bloudíme za Novou Vsí. Tam za křižovatkou nevnímám ocelové lanko, které vypíná lampový stožár, tak narážím do lanka. Z Velvar posledních 15 Km je jak porod, usínám na kole, táhlý kopec nemá konce. Všude tma, nic co se dá sledovat, aby vám to urychlilo cestu, pouze silnice a plná čára uprostřed. Ve Slaném fotíme náměstí, sjíždíme k zimáku. Máme radost dojeli jsme všichni tři společně na 4. – 6. pozici 44 minut po půlnoci.1. – 3. před námi společně dorazili Honza, Ondřej a Jarda.

Cestou do Prahy jedu s Honzou Jirkou autem, oba usínáme za jízdy, těším se do postele, po 45 hodinách jízdy v sedle jsem uplně otupělý.

There are no comments published yet.

Napište koment